Perličková pohádka

Víte, děti, co jsou to perly? Jsou to takové bílé lesklé korálky, ze kterých se dělají náhrdelníky nebo se jimi zdobí prstýnky...

Perly nevyrábějí lidé, ale zvířátka a těm se říká perlorodky. Žijí ve vodě a vypadají skoro jako kámen. Mají totiž tvrdé skořápky a ty si nosí pořád s sebou podobně jako hlemýždi. V těch skořápkách - lasturkách - perlorodky ukrývají perly.

Nám lidem se perly moc líbí. A protože jsme tak trochu neomalení, tak si je od nich bereme. To se jim ale musí ta lasturka moooc opatrně otevřít, aby se jim neublížilo. A zase zavřít a šup s nimi zpátky do vody. To není žádná legrace. Spoustě perlorodek se ale perlička za celý život nevytvoří, i kdyby dělaly kdoví co.

U nás bývaly potoky dříve plné perlorodek - těch s perlami i těch bez. Dnes už byste je našly málokde. Já však vím, kde takový potok hledat. Je to sice tajemství, ale jestli chcete, povím vám ho. Tak napněte ouška a poslouchejte.

Není to moc daleko. Je tam les, o kousek dál louka a vede tam uzoučká pěšina. Tak ráda jsem tam chodívala na procházky. Potůček je tu moc dobře schovaný. Jeho břehy jsou porostlé vysokým houštím a stromy. Jediné, co ho nakonec náhodnému kolemjdoucímu může prozradit, je jeho tichounké šplouchání.

V tom potoce vedle velkého placatého balvanu žila kdysi perlorodka jménem Kamilka. Byla to samotářka a ostatních se stranila. Měla totiž velkou starost, pro kterou jí na nic jiného nezbýval čas ani síla. Neustále u sebe nosila obrovskou krásně bílou perlu. Celé dny trávila ve strachu, aby se s jejím pokladem něco nestalo. Několikrát denně ji ohmatávala. Ujišťovala se, jestli je na svém místě a zkoumala, zda zase o něco nepovyrostla. Život bez ní si vůbec nedokázala představit.

"Ach, ty moje krásná perličko, co bych si bez tebe počala?" říkávala jí Kamilka. "Hlavně, abys pěkně rostla a byla moc krásná. Nikomu tě nikdy nedám, protože jsi jenom moje," šeptala jí. Nic jiného ji nezajímalo.

Vedle Kamilky žila v potoce i perlorodka Jarmilka. Jarmilka byla jedna z těch "bezperlových". To jí ale nebránilo v tom, aby byla veselá. Celé dny skotačila s ostatními rybami a raky v průzračné potoční vodě. Navštěvovala se s kamarády, povídala si s nimi a hrála. Taky pomáhala, bylo-li to třeba. Ráda se smála a šířila kolem sebe dobrou náladu. Všichni ji měli rádi.

Jarmilka často lákala Kamilku, aby si s nimi šla pohrát. Třeba na schovávanou nebo na slepou bábu. Ta však nikdy nešla.

"Kdepak, ještě se mi moje perla potluče či odře. Nebo bych ji třeba mohla ztratit!" říkávala Kamilka a děsila sama sebe. Tak šel den za dnem. Až ji nakonec kamarádi přestali zvát úplně.

Jednou se kolem placatého balvanu neslo vzrušení.

"Člověk, člověk!" povykovali ptáci nad potokem.

"Co tu asi chce?" ptali se raci a kroutili přitom očima.

Korytem potoka se brodila vysoká postava v gumových holínkách a s kbelíkem v ruce. Něco hledala a čeřila přitom písek ze dna. Všechno se pro jistotu snažilo honem honem ukrýt. Kamilce se nepodařilo utéct, perlorodky jsou totiž dost pomalé. Tak se aspoň tvářila, že v potoce vůbec není. Nebylo jí to nic platné. Najednou pro ni sáhla obrovská ruka a malý nožík jí opatrně otevřel lasturky.

"Ejhle! To je ale krásná perla," stihla ještě zaslechnout. Nestačila už však udělat vůbec nic a hop, už byla zpátky v potoce. Bez perly. Kamilce se jedním jediným okamžikem zhroutil celý svět.

"Já nešťastná, co si teď jenom počnu bez své perličky, svého pokladu! Nemám proč žít!" bědovala. Nešťastně se zavrtala do písčitého dna a vůbec nevěděla, co bude dál.

"Tobě taky všechno vzal?" zeptala se Jarmilky, která se k ní přiloudala, když slyšela její nářek.

"Mně nevzal nic," odpověděla Jarmilka a zakomíhala se. "Víš, že jsem perlu nikdy neměla. Moje veselé vzpomínky mi nikdo vzít nemůže," dodala a na chvilku se zamyslela.

Pak se zadívala na bezradnou kamarádku a pokračovala: "Víš co? Pojď se mnou k rakovi na návštěvu. Pozval mě na odpolední čaj. Sejde se tam celá parta a bude veselo. Uvidíš, že je na světě spousta jiných věcí, pro které stojí za to žít."

Kamilka zaváhala, ale protože už neměla nic jiného na práci, rozhodla se, že Jarmilku k rakovi doprovodí.

A opravdu. U raka byla taková legrace, že si to ani nedovedete představit. Sešla, teda splavala, se sem velká společnost: pstruzi, okouni, pár mřenek a ještě další rybky, které ani neumím pojmenovat. K dobrému puškvorcovému čaji podávala paní raková jednohubky z netýkavky a medvědího česneku.

Nejdřív se hrálo na honěnou a pak došlo i na další zábavné hry. Když už byli všichni unavení, uvelebili se kolem starého lipana a ten jim vyprávěl veselé příběhy a zážitky z cest. Chvílemi napjatě poslouchali, chvílemi se smáli, až se za bříška popadali...

Maličká mřenka ohromeně kvíkla: "To jsi byl skutečně tak daleko odsud?"

"To byl. Taky už jsem hodně starý a hodně jsem toho zažil. Když budete chtít, taky se můžete podívat daleko," ujistil lipan malé posluchače.

Pak se obrátil s vlídným úsměvem na Kamilku: "Tak co, ty škeble? Jak se ti mezi námi líbí?" Ta sice chtěla namítnout, že není žádná škeble, jelikož to je vlastně úplně jiné zvířátko. Pak se ale jen legračně zakinklala ze strany na stranu a opáčila, že se jí tu moc líbí. A nelhala.

Nakonec se všichni domluvili, že v neděli společně podniknou výlet nahoru proti proudu. Nahoře je totiž více kamenů a na schovávanou se tam hraje daleko líp než tady u placatého balvanu. To Kamilka nevěděla. Jak by to mohla vědět? Nikdy odsud nevytáhla paty, tedy vlastně lasturu.

Byl už čas jít domů. Cestou pověděla Kamilka Jarmilce: "Víš, nejdřív to vypadalo jako velké neštěstí, když mi ten člověk perlu vzal. Byla totiž moje VŠECHNO. Myslela jsem si, že šťastná můžu být jen s ní. Teď už to ale vidím jinak. Můžu se mít krásně i bez ní. S ní bych se třeba nikdy neodhodlala jít s vámi na výlet nebo hrát si jako dneska. Vůbec jsem si nevšimla, že kromě perly jsou na světě i jiné věci... dokonce krásnější a zajímavější."

Jarmilka se usmála a prohlásila: "Jo, jo. Jak by řekl starý lipan: 'Všechno zlé je pro něco dobré.'"

Perlorodky se uvelebily v jemňoučkém písku, popřály si dobrou noc, zaklaply lasturky a usnuly. Zítra je přece čekalo další úžasné dobrodružství.

Text a ilustrace:  Zuzana Vereščáková

Tuto a další pohádky naleznete v e-knížce Laskavé pohádky.

Zuzka Vereščáková

Milovnice pohádek, fantazírování, šťastná máma a autorka blogu. Píše "tak trochu jiné" pohádky a básničky pro děti. Můžete si od ní přečíst e-knížky Laskavé pohádky a Abeceda pro smíšky. Více o Zuzce zde.

www.zuzanaverescakova.cz