O veliké řepě

Dědek s bábou žili spokojeně v chalupě s velkou zahradou, na které pěstovali ovoce a zeleninu. Chovali také nějaká hospodářská zvířata, jako je kráva, prase, koza nebo králici. A společnost v chalupě jim dělal pes Kvido a kočka Filoména.

Babička uměla dobře vařit a péct. Děda se po každém obědě olizoval až za ušima. Stejně tak Kvido a Filoména, když se jim podařilo pod stolem zhltnout nějaký drobek.

Jednoho zářijové odpoledne dostal dědek velikánskou chuť na řepánky. Že nevíte, co to je? To jsou kynuté buchty plněné vařenou řepou cukrovkou, mletým mákem a cukrem.

"Babko, upeč mi prosím řepánky..." prosil dědek mlsně.

"Ráda, ale musíš dojít na zahradu a vykopat řepu."

Dědek na nic nečekal. Oblékl si z věšáku svůj zelený vaťák, na hlavu si dal červeného kulicha. Rychle si nazul holiny a spěchal na zahradu.

Během chvilky už nedočkavě kroužil kolem záhonu s cukrovou řepou. Všechny řepy mu připadaly malé,

"Z téhle by moc řepánků nebylo..." si pod vousy. Najednou mu padla do oka obrovitánská řepa. Původně si jí nevšiml. Rostla totiž až úplně vzadu u plotu a z jedné strany ji stínil smrk.

Plivl si do dlaní, chytil řepu a táhl. Holiny mu podkluzovaly, dědek funěl. Ale řepa se ani nepohnula. A tak zavolal na pomoc bábu.

"Bábo, pojď mi prosím pomoc vytáhnout tu řepu!" Bába si hodila přes ramena šátek a běžela na zahradu za dědkem.

Dědek popadl řepu, bába chytla dědka kolem pasu, táhli, táhli, ale řepa si dál hověla v hlíně. Naštěstí přišla na návštěvu vnučka Alenka.

"Babičko, dědo, co tu děláte?" divila se.

"Dostal jsem chuť na řepánky..." vysvětloval dědek, "aby mi je babička mohla upéct, potřebuju vytáhnout tuhle řepu."

"Tak já vám pomůžu," nabídla se Alenka. Dědek obejmul řepu ještě pevněji, babička se chytla dědka, vnučka babičky. A hej rup! Řepa nic.

"Co teď?" ptala se babka.

"Zavoláme na Kvida. Kvido, pojď nám pomoc vytáhnout tu řepu!" zvolal děda. Nejdřív se ozval štěkot a za chvíli už kolem záhonu pobíhal a ocasem vrtěl pes Kvido.

"Dáme se do toho!" zavelel dědek a popadl řepu. Babka chytila dědka, vnučka babku a pes Kvido vnučku.

"Hej rup!" zahalekal děda a všichni táhli, táhli, až byli celí zpocení. Řepa se jen nepatrně zachvěla.

"To není možné," hartusil dědek a otřel si dlaní zpocené čelo.

"Filoméno, pojď nám pomoc vytáhnout tu řepu!" štěkal Kvido. Filoména dorazila cobydup. Ladně seskočila plot a přiběhla za Kvidem.

Dědek popadl řepu, bába dědka, vnučka bábu, pes Kvido vnučku a Filomena Kvida.

"Hej rup!" houkl děda a všichni táhli, táhli, ale řepu nevytáhli. Děda celý posmutněl. Měl na řepánky obrovskou chuť, ale moc dobře věděl, že jestli tu řepu nevytáhnou, upeče mu babička leda makové. Ty byly sice taky dobré, ale babiččiným řepánkům se nic nevyrovná. V puse se mu sbíhaly sliny. Kočce bylo dědka líto. Choval se k ní pěkně. Nosil jí smetanu, hladil ji po kožichu...

"Myško Julko, pojď nám pomoc vytáhnout tu řepu!" zamňoukala Filoména.

Myška Julka je celou dobu pozorovala ze křoví.

"Tady jsem," zapískala a běžela za Filoménou.

"Zkusíme to ještě jednou, dědo," povzbuzovala ho Alenka.

"Dobrá..." přikývl dědek., chytil řepu, bába dědka, vnučka bábu, pes vnučko, kočka pejska, myška kočku.

"Héééj rup!" zafuněl dědek, vší silou se zapřel, až se mu nohy bořily do hlíny. A táhli, táhli, táhli... až řepa povolila a všichni se svalili do bláta. Dědek se radostí rozchechtal. Vzal řepu, pomohl ji babce donést domů do kuchyně.

Za pár hodin voněla chalupa řepánky. Babka jich z řepy napekla tolik, že zbylo nejen na pomocníky, ale dokonce i na sousedy.

.